Havran

Jednoho dne o půlnoci - byly zrovna mrazy - u stolu jsem seděl, popíjel a přemítal.
Do mých dveří z borovice zvenčí něco vrazí, netuším, kdo nyní právě ke mně zavítal.
Osmělím se, otevírám, až zavržou panty, za dveřmi je postava a zírá na měsíc.
Rozeznávám po chviličce rysy Vrány Franty, v ruce láhev tequily a šeptá:" Nikdy víc."

A já říkám naléhavě:" Vráno, méně tequil.
Ať jsi, co jsi nyní právě pták či doktor Jekyll,
prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů,
s převozníkem na pramici pro dnešek ses minul."

Bez řečí já pokynul mu a on mlčky poslech, posadil se ke stolu a sklopil zraky svý.
Ptám se: „ Co tě přivádí, ty černý zimy posle?" Zvedl k ústům tequilu a řekl: "Nikdy víc."
Duší mou, tak úzkostlivou, projel závan strachu, za oknem jsem slyšel cosi, jistě byl to sýc.
"Řekni, jsi – li předvoj smrti, zasmušilý brachu?" Zeptám se jen jedinkrát – a potom nikdy víc.

A já říkám naléhavě:" Vráno, méně tequil.
Ať jsi, co jsi nyní právě pták či doktor Jekyll,
prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů,
s převozníkem na pramici pro dnešek ses minul.
I já jsem už nejednou v tom zapomnění bloumal,
silou velmi nejemnou se mnou démon cloumal.
To čert nechtěl - inu, náhle otevřel jsem oči,
od tý doby v hlavě táhle pekelně mi skučí."