Jednou takhle jako vždycky seděli jsme v krčmě, 
vyprávěli starý zkazky a ty ještě starší. 
Náhle dovnitř přiběh posel, že se blíží Turci, 
chytli jsme se korbelů a poručili další. 
Pak jsme domů vzkázali, ať ženy pečou koláče 
a pošlou nám sem brnění a taky pivo černý, 
tušili jsme příležitost pro historky čerstvý, 
a tak jsme vyšli s písní na rtech, jak Landovo věrní. 

Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč, v troubě se peče kráva, 
Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč a už jsme našli grál. 

Na louce jsme stáli celkem v pevném sevření, 
nohy nám moc nesloužily a taky jsme se báli. 
O ramena opření jsme rovnováhu hledali a 
kalným zrakem viděli jsme Turky táhnout z dáli. 
Kdo moh ještě utíkat, tak do krčmy se vrátil, 
a ti co tam zůstali už psali že jsou zdrávi, 
někteří jsou u vesel na lodích turků otroci, 
ti co byli pohlední v harému krmí pávy. 

Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč, v troubě se peče kráva, 
Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč a už jsme našli grál.